Zdeňka je matka tří dětí, propaguje unschooling a respektující výchovu. Téma by se nezdálo kontroverzní, respektující výchova už je přece obecně přijímaná. Ale podle reakcí na sítích to tak někdy nevypadá. „Spoustu rodičů je pro respekt, ale ne pro to, že se má dítě samo rozhodovat o tom, zda půjde do školy nebo ne. Už v roce 2012 jsem zvedala téma unschoolingu a svobodné školy. A to vyvolávalo a vyvolává dodnes obrovskou agresi,” říká.

Podle Zdeňky se přitom jedná o přirozenost a o návrat k ní. „Objevujeme objevené, napojujeme se na odpojené. Gabor Maté, psychiatr zaměřený na trauma, tvrdí, že celá společnost je traumatizovaná. Už jen způsob, jak přicházíme na svět je hluboce traumatizující.  Stále tu taky hraje prim výchova z pozice moci, protože dítě neví, co je pro ně dobré.”

Osvěta v tématu je stále třeba. Někteří lidé se v ČR dodnes zastávají fyzických trestů á la škoda facky, která padne vedle. „Dokonce i představitelé z nejvyšší politiky vyprávějí o tom, jak měli super rodiče, kteří je občas bili. Spolu s Ashokou jsme nedávno reagovali na výroky ministra Mariana Jurečky a v dopise pro něj linkovali studie, které dokazují škodlivost bití z pohledu vývojové psychologie. Když si uvědomíme zážitky z dětství, je to složité. Přichází ke slovu stud, vina, strach, sebeobviňování. Je složité se se sebou a rodiči srovnat. Ale sebereflexe je zásadní,” říká. 

A jak se vypořádává s hejty a kontroverzí ve veřejném prostoru? „Velmi často jde zášť a agrese na sítích přímo proti mně, protože někomu zasáhnu nezpracované téma. Pomáhají mi zpětné vazby od lidí, kteří jsou vděční za změnu vnímání. Sama žiju s PTSD, nejsem dobře vybavená na diskuze na internetu. Hejty jsem si přestala brát osobně po tom, co jsem pochopila fungování sítí a emocí na nich.

Při hejtech si už dnes dost hlídám hranice a blokuji: co si nenechám líbit v běžném životě, si nenechám líbit ani na sítích, dětem žádnou stopu nenechávám a chráním je, i proto mám už přes 60 tisíc followers. Už taky necítím potřebu se obhajovat a diskutovat s každým. 

Sama taky někdy napíšu něco, co je vedeno nějakou nevyléčenou frustrací, jako každý. Rozhodující je si uvědomit, že ty vzkazy na sítích jsou hlavněo těch pisatelích, ale je potřeba mít na to zdravou sebehodnotu a pro tu je zásadní dětství.

Na své prostřední dceři, která nebyla nucena chodit tam, kam nechtěla, a je naprosto vyrovnaná, ačkoliv jsem ji samozřejmě kromě svobodné výchovy předala i spoustu svých úzkostí, směje se. 

 „Sociální sítě jsou místo, kde každý napíše, co by vám do očí neřekl. Ti, co hejty píšou, mají svá zranění. Když máte sdělení, která považujete za důležitá, ven s nimi, určitě se najde spoustu lidí, kteří to za důležité považují také a bude jich víc než hejtrů,” říká Zdeňka Šíp Staňková, zakladatelka projektu Děti jsou taky lidi.