Vanesa Lovětínská

Kpt. Vanesa Lovětínská, vojenská lékařka zaměřená na plastickou chirurgii.

ROZHOVOR S VANESOU

Příběh Vanesy

V rámci chirurgie bylo dříve dost výjimečné potkávat ženy, ale poslední dekády se věci mění. Dle Vanesy dříve panovala taky nedůvěra vůči ženskému personálu. „Já jsem navíc vypadala mladě a pletli si mě se sestřičkou. Dávala jsem proto pozor, abych měla bílý plášť a fonendoskop,” vypráví vojenská lékařka.

Pracuje jednak pro armádu, jednak v nemocnici na Vinohradech.  „V plastické chirurgii na Vinohradech je asi poloviční poměr žen. Pracujeme hodně s dětskými pacienty a v tom jsou ženy skvělé. Mají emaptii, smysl pro detail, cit pro jemnou práci. V armádě je žen daleko méně.”

„V rámci armády jsme teď jen dva plastičtí chirurgové. Osobně jsem v armádě nezažila negativní komentáře na svůj gender, to si nikdo netroufl, spíš někdy nemístné poznámky. Ale když má žena uniformu a je vidět na veřejnosti, nějaké ty překvapené obličeje a zvědavost vnímá, v Čechách je to stále neobvyklé,” říká kapitánka Vanesa.

Vanesa má ráda adrenalin, chtěla se vždycky účastnit i humanitárních misí. Ale skloubení chirurgie a armády s rodinou je hodně těžké. „Ústupky zde určitě jsou, u mě je to právě absence soukromého rodinného života,” podotýká.

Být na úrovni muže je ve Vanesy oboru hodně náročné. „Přinášíte víc obětí, musíte věnovat víc času profesnímu růstu, vyslechnete si spoustu narážek. Muži mají často přednost na některé pozice, protože zkrátka nepůjdou na “tu mateřskou”.

Podle Vanesy by přitom situaci změnilo více jeslí a mateřských školek při nemocnicích. Málokterá mladá lékařka může ze svého platu dát polovinu platu za soukromou školku nebo chůvu, radši zůstane déle doma, je to začarovaný kruh, který hodně souvisí s ohodnocením.

V Americe nebo Austrálii, kde Vanesa působila, mají lékaři, a zvláště plastičtí chirurgové, naprosto jiné platy, pro ně není výpomoc při rodičovství finanční problém. „V zahraničí je také naprosto přirozené, že je v armádě velký počet žen. V San Antoniu v Texasu jich byla třetina.”

Ženy si podle Vanesy musejí věřit a jít si za svým. Muži přece dělají stejné, ne-li větší chyby, není se čeho bát. Musejí je umět odpálkovat a netrápit se tím, co jím kdo řekne. 

„Když řeknu nadřízenému, že s ním potřebuju mluvit, vždycky odpoví: Vaneso, nejste těhotná, že ne?” směje se. „Jeden ortoped mi kdysi řekl, že bych měla vařit knedlíky. Já mu zas opáčila něco s kladivem, podobně absurdního. Muži to zkoušejí, aby si upevnili převahu. Musíte odpovědět podobným způsobem, zapojit nadhled a humor, pak se stáhnou.

Z řečí ostatních si Vanesa nic moc nedělá ale dlouhodobě sleduje, jak to mají muži v jejím oboru snazší, což je pro nadanou a pracovitou ženu někdy frustrující pocit. „Postup nahoru je u mužů prostě rychlejší, často i bez větší snahy,” říká.

„Řídím se heslem, co tě nezabije, to tě posílí. Když mi není lehko, pomáhá mi příroda a sport. Taky se z nepříjemných situací vypíšu, hodím to na papír,” říká kapitánka a lékařka Vanesa Lovětínská.

Co říká Vanesa o sobě a jaký má vzkaz?

Rada od Vanesy

„Řídím se heslem, co tě nezabije, to tě posílí. Když mi není lehko, pomáhá mi příroda a sport. Taky se z nepříjemných někdy vypíšu, hodím to na papír,” říká kapitánka a lékařka Vanesa Lovětínská.

Rozhovor s Vanesou