„Taková mladá žába a už režírujete? „A jak si udržíte autoritu na place?” „Takových otázek si vyslechnu víc než dost a pochybuju, že by se na toto někdo ptal 33letého muže,” směje se Tereza.

Dva prozatím největší filmové počiny byl dokument o bývalém slovenském prezidentu Mečiarovi a celovečerní film Špina pojednávající o problematice znásilnění. Film je o 17leté dívce, která byla znásilněná u sebe doma učitelem a především o tom, co se v ní následně odehrává.

„Jedna recenze na film Špina mi ukázala, že mělo velký smysl ten film udělat. Autor v ní psal, že de facto obviňuji muže za to, že mají penisy. Překvapilo mě, že argumentoval i tím, že je kinematografie přefeminizovaná. Je to samozřejmě úplný nesmysl, já jsem tehdy napočítala, že bylo všeho všudy asi pět slovenských režisérek hraných filmů. Nebrala jsem to ale jako útok na sebe, ale spíš na ženy obecně jako smutnou ukázku myšlení zakořeněného ve společnosti - říkala jsem si, vždyť je sakra rok 2017, “ vypráví.

Špina vyšla asi půl roku před kampaní #MeToo, ale součástí hnutí se film nestal a nerozpoutal ani české nebo slovenské MeToo. „Čekala jsem, že se film  přirozeně stane součástí nějaké vlny, ale do našich končin vlastně MeToo nedošlo. Psalo mi tehdy sice spoustu žen, které to zažily, ale na veřejnost s tím nešly. Právě protože nechtěly vypadat jako ty hysterické feministky,“ vzpomíná Tereza.

Podmínky žen a mužů v kinematografii rozhodně nejsou stejné. Filmové školy mají sice více absolventek než absolventů, ale filmy nakonec tvoří hlavně muži. Dle Terezy je to zřetelně vidět na filmových fondech, kde se o dotace ucházejí převážně filmy režírované muži. 

Tereza částečně žije v Americe, protože odtamtud pochází její manžel herec. Ačkoliv jsou obě prostředí hodně odlišná, Tereza se nijak nepřelaďuje a je bez ohledu na kulturní vzorce stále sama sebou. 

V českém a slovenském prostředí se narozdíl od USA genderové problémy tolik netematizují, i když mladší generace je už otevřenější a napojenější na zbytek světa. V Americe se gender a korektnost podle režisérky naopak řeší až příliš. „Je tam poptávka po female directors, což by bylo fajn, kdyby se neřešilo jenom to. Pak mám pocit, že mě oslovují jenom kvůli tomu, co mám mezi nohama, jako bych byla postižená a oni mi teď musejí pomoct, což je nedůstojné. Je to pořád jen trend a ne norma a bude ještě trvat, dokud se na lidi budou dívat opravdu rovnocenně," soudí Tereza.

„Zatímco v Americe je téma minorit a genderu až nebezpečně trendy, u nás si režisér s klidem vezme triko Je suis Weinstein a některé ženy pořád říkají, ale já nejsem feministka, protože si myslí, že feminismus je nějaký radikální aktivismus. Po delším vysvětlování pojmů s nimi často dospěju k tomu, že rovnost vlastně chtějí a tím pádem by se tomu označení nemusely bránit.”

Jako režisérka řeší témata, která k ní promlouvají a může do nich vložit něco hlubšího ze sebe. S ženskou tematikou se to pak často nakonec propojí, jelikož ji zajímá společenský dialog o opomíjených tématech. Filmy jsou podle Terezy zajímavé tím, že zprostředkují zkušenost někoho jiného, přes kterou si skrze emočně kódovanou vzpomínku odneseme víc poznání než z hrozivé statistiky.

Co se týče vyrovnávání se s tlakem médií a reakcí, má celkem slušné rodinné podhoubí. Terezy máma Anna Šišková je známá herečka a její rozvod se před pár lety stal předmětem mnoha bulvárních článků na Slovensku, proto Tereza negativní výpady médií nebere moc osobně.

Momentálně připravuje film o bosorkách, slovenských čarodějnicích. Jsou to ženy opředené spoustou mýtů o zlu a zaklínadlech. Často to však byly normální ženy, které byly jen vnímané okolím jako odlišné nebo divné - třeba proto, že neměly děti, nebyly bílé nebo se nějak vymykaly. „Rozhodně jsme nechtěli dělat film o nenávisti k ženám, ale chtěli jsme ukázat, jak staré a hluboké kořeny mají některé konspirační teorie a jak se mýty šíří,” vysvětluje Tereza.

„Ráda v tématech hledám nějaké východisko, i pro sebe samotnou. Proto je film zasazený do divoké přírody, kde je strach z neznámého nejsilnější. Lidé jsou tam ve větší izolaci, a zároveň mají jedinečnou možnost žít v souladu s přírodou a napojit se na sebe.” 

Podobně jako ostatní ženy v zenu si Tereza přeje, aby se ženy více vzájemně podporovaly a šly si příkladem. Aby tolik neřešily, jak která vypadá, ale co říká. „Hezky se to ukazuje u naší prezidentky Zuzany Čaputové, u níž se často propírá, jak vypadá. Ona k tomu přistupuje se stoickým klidem a pointa je vždy to, co říká. To považuji za zázrak a dává mi to naději, protože její popularita je velká,” říká. 

„Podpora rodiny a partnera je pro mě klíčová. Díky ní se nebojím v neznámém prostředí. 

My ženy v naší rodině jsme ušly za pár generací dlouhou cestu. Ještě moje babička měla na vsi pět dětí a musela muži sloužit. Po jeho smrti manžela se s ním ještě léta hádala ze spaní. Moje máma měla takový ten velký příběh, kdy dnes díky svému povolání žije úplně jinde a jinak, než s čím začínala,” popisuje Tereza rodinnou zkušenost.

„Tak od dvaceti dál jsem začala vnitřně rozporovat věci, které do mě byly automaticky vloženy. Ale ne vždy jsem zjistila, že moje vnitřní představa odpovídá těm vloženým schématům. Například mi došlo, že vlastně nechci být matkou. Ve mně už to dnes konflikt nevyvolává, protože taky vím, že když to na mě přijde, tak děti mít budu. Ale okolí to často nebere, reakce jsou na hraně, a to i s kamarády a rodinou. Nejde proto o nějaké přenastavování zažitých kódů v celé společnosti, ale většinou v nás samotných,” říká Tereza.

"Mně pomáhá tolik neřešit, že jsem žena a soustředím se na práci a na to, co pomocí ní chci povědět. Asi bychom neměli komentovat ženy ve výjimečném postavení za to, jak u toho, co dělají, vypadají nebo jak své role zvládají kloubit. Měli bychom se spíš ptát, proč je to vlastně tak výjimečné a ojedinělé, že je žena v podobné roli,” upozorňuje režisérka Tereza Nvotová."