Když začala veřejně vystupovat jako podnikatelka, musela se srovnat sama se sebou. Zničehonic se na ní totiž valily videorozhovory, rozhovory v televizi, pro časopisy.

Mediální trénink si nikdy nedala. „Na začátku jsem neměla peníze a skočila jsem do toho rovnýma nohama. Na první konferenci jsem měla trému a byla jsem kvůli ní taková metrnice arogantní. Ještě chyběl latex a bičík. Dostala jsem to dost “sežrat”, ale byla to jen vnitřní nejistota,” vypráví Simona.

Dnes už se nesnaží o dokonalost, naopak se soustředí na autenticitu. „Zkuste být svá, nesnažte se být někým jiným. To, že někde zakopnete, nebo se přeřeknete, je jedno.” Asi nejhorší komentář o sobě si přečetla pod svým videem na TedXPrague, kde vystupovala na téma předsudky a jak s nimi bojovat.

„Měla jsem dobrý pocit, ale v komentářích na Youtube jsem se třeba dočetla, že jsem špatně nalíčené tlusté prase. Ten komentář si dodnes může přečíst každý. Tohle mi bylo líto. Sama jsem se vždycky měla ráda za to, jak vypadám, ačkoliv nejsem žádná modelka, i za to, že jsem pravdomluvná, energická. Já takto nikoho nesoudím,” říká.

Žena podnikatelka se potkává s mnoha stereotypy. „Když začínáte, věnujete podnikání téměř všechen čas a Vaše okolí třeba řeší, že jste špatná matka. Když mě, která jsme si prošla peklem, někdo poučuje, jak mám žít, musím se pousmát. Od třinácti se starám o sebe sama, vystudovala jsem dvě vysoké školy ve chvíli, kdy jsem si musela sama platit úplně všechno.” Podle Simony ti, kdo často komentují životy a rozhodnutí jiných, nebývají nejspokojenější se svými životy, což je ostatně prokázáno i sociologicky.

Role podnikatelky se třemi dětmi Simoně dnes vlastně nepřijde tak náročná, jako to co má za sebou. „Mám obrovskou vnitřní sílu. Ve třinácti nás opustil táta a tenkrát mě to zlomilo, styděla jsem se za to. Maminka byla samoživitelka, táta neplatil výživné, já se starala o dvě mladší sestry. Máma musela mít dvě práce. Střídali jsme těstoviny s kečupem a kakaem. Musela jsem si na vše ušetřit z vlastních brigád,” popisuje náročné dospívání Simona.

Pak začala studovat na UJEP v Ústí na Labem, kde našla brigádu v jedině jako sanitářka v nemocnici. Tam přišla další lekce školy života. „Potkávala jsem tam bolest, nemoc i smrt. S těmi lidmi mluvíš o strachu, emocích, zdravotní sestry tohle nezvládají. Sedm tisíc mi tehdy stačilo na kolej a jídlo, ale musela jsem si brát noční, abych mohla přes den studovat. Nadávky a hejty mi proto teď spíš jdou jedním uchem tam, druhým ven.” 

Na jaře zažila podnikatelka, která má 2000 zaměstnanců a obchoduje po celém světě, mediální krizi. Z médií se dozvěděla, že její firma nedodržuje restrikce během covidu. „Nevěřila jsem tomu a nechápala, co se děje. Mám tendenci všechno řešit hned. Šlo jen o špatnou komunikaci mezi dvěma zaměstnankyněmi.

V mé firmě se takto ukázal rozkol, který je už dlouhé měsíce napříč celou společností.” Dnes se Simona po několika vlnách pandemie cítí jako generál, který uřídí i krizový štáb.

„Občas mám pocit, že každý má názor na to, jak mám vypadat, jak mám vychovávat své děti nebo vést byznys. Na dehonestující komentáře se musíte vykašlat, co můžete mažte, co nemůžete, radši nečtěte. Buďte samy sebou, nikoho nenapodobujte. V polarizované době je nutné být na sebe hodní a tolerantní,” říká Simona Kijonková, která založila a vede úspěšnou firmu Zásilkovna.