Ve veřejném prostoru často otevírá tabuizovaná témata týkající se lidských práv i sexuality. Kvůli svému tematickému průkopnictví se za dvacet let působení v médiích dočkala mnoha vyhrocených reakcí, včetně osobních útoků. „Jednou z úloh novináře je objevovat děje a témata, která nejsou prozkoumána a je přitom třeba je nahlédnout. Některá témata jsem řešila primárně na základě osobní zkušenosti, například útoky na ženy ve veřejném prostoru,” vysvětluje Silvie.

Reakce okolí jsou pro ni však překvapující dodnes. Jak mírou vulgarity, tak i samotným námětem. „Taky kvantita je úplně nová, za den je možné dostat desítky zpráv. S takovou intenzitou reakcí a informací z okolí se teprve učíme žít. Hejty mi chodí přes Messenger, na Instagramu i přes email. Zajímavé i děsivé je, že se tyto reakce dle sociologických studií přenášejí i mimo sociální sítě, do fyzického prostoru.

Párkrát se mi stalo, že mě na ulici zastavil nějaký muž a cítil potřebu vyjádřit svůj nesouhlas s mou prací. Jednou, bylo to o víkendu v blízkosti mého bydliště, mě zastavil muž, který mi vyprávěl o tom, jak jsem nebezpečná pro společnost. Kvůli mně se prý rodiny rozvracejí a s lidmi jako já by se mělo jednat rázně. Pak jsem byla zase o něco ostražitější,” popisuje.

Dříve bylo nutné vzít Zlaté stránky, najít si telefon a zavolat do redakce. Nebo poslat korespondenční lístek. Dnes jsou reakce na cokoliv a od kohokoliv extrémně snadné a dostupné. Novináři dnes dle Silvie na sociálních sítích být musejí, měli by znát své čtenáře a rozšiřovat si publikum, také se vzájemně inspirovat.

„Když Vás pak lidi znají jako soukromou osobu, víc je zajímá, co píšete. Blokuji rovnou sprosté komentáře, nereaguji na anonymy. Blokuji i lidi, co přijdou s demagogií – například o tom, že nenávidím muže. Pravidla mého chování na sítích se postupně zpřesňují a zpřísňují. Na trolly a agresory nemám čas.” 

Mužští kolegové jsou také terči útoků, včetně výhružek smrtí. „Co však sama cítím a co víme i z výzkumů, je, že útoky na ženy přicházejí rychleji, s větší frekvencí a jsou sexualizované. Nevybavuji si, že by někomu z kolegů přišla výhružka s tím, že jim čtenář přeje hromadné znásilnění nebo komentáře hodnotící jejich vzhled nebo soukromý život. U mě hejtři řeší vlasy, zuby, make-up. Pro jednoho Slováka na Messengeru jsem stará, tučná a s velkýma zubama. Řeší se také, zda mám vztah, dostatek sexu, nebo jsem jen bezdětná a frustrovaná,” směje se Silvie. 

„Vadí mi kritika západních feministek, že prý řešíme nedůležité problémy oproti třeba Afghánistánu. Západní feministky jsou přitom jedny z mála, koho vůbec situace afghánských žen zajímá. Norská spisovatelka Martha Breen mi k tomu dodala argument ilustrující absurditu té kritiky: jako bychom řekli neřešme rozbité silnice nebo problémy se zdravotnictvím, vždyť v Bangladéši je nemají vůbec.”

Jádro věci je ale všude stejné – v základu je potřeba kontroly nad ženami. Kontrola toho, jak mají vypadat, jak mají zacházet se svým tělem. „Jsou prostě lidé, kteří nechtějí ženy ve veřejném prostoru a myslí sí, že když jim život dostatečně znepříjemní, ony z něj vymizejí. Finská novinářka Jessikka Aro, která roky řeší ruskou hybridní válku a odhalila petrohradskou trollí farmu, se stala obětí kampaně proti své osobě. Svěřila mi v rozhovoru myšlenku, že cílem těch lidí je vás umlčet. A to jim nechcete dopřát. Kdosi anonymní přeci nemůže rozhodovat o vaší kariéře, myšlenkách nebo přítomnosti na veřejnosti. Na tuhle formulaci o kontrole si vždycky vzpomenu, když je to těžké,” popisuje Lauder. 

Silvie ale dodává, že dostává i hodně podpůrných a děkovných reakcí, zejména od žen, které mají zkušenosti třeba s potraty nebo sexuálním násilím. A to je pro ni velká satisfakce i hnací motor. Pozitivních jevů je ve společnosti rozhodně více. Lidé už více myslí na inkluzivní jazyk, jsou slyšet formulace jako politici a političky. „Možná i proto se část lidí obrací na opačný pól. Mají pocit, že měnícímu se světu nerozumí. Kromě neporozumění se k tomu váže i strach a agrese. Boj za demokratické principy a důstojný život všech proto nikdy nekončí. Nikdy není hotovo, ” uzavírá novinářka.

 „Ženy do veřejného prostoru prostě patří. Měly by tam být proto, že jejich hlas je důležitý a potřebujeme jej slyšet,” říká novinářka Silvie Lauder.