Rebeka Kalina

Rebeka Kalina, studentka filosofie, která se věnuje hudbě a malování i social media marketingu, zakladatelka časopisu Polyhistor.

ROZHOVOR S REBEKOU

Příběh Rebeky

Je toho hodně, čemu se věnuje, a doufá, že se jí do budoucna podaří dál vyprofilovat. Primárně by se chtěla věnovat hudbě. 

Zároveň pracuje jako markeťačka a stratéžka na sociálních sítích. S kamarádkou založily multižánrový časopis Polyhistor, kde má Rebeka na starosti právě marketing a digitální technologie.

Na Instagramu má ve svých dvaceti letech asi 4 tisíce sledujících. Pro její sociální bublinu to prý není neobvyklý počet. Speciální váhu Instagramu ale nepřikládá. Je si ale vědoma toho, že může publikum na sítích využít pro budoucí uměleckou dráhu a taky toho, že jí znalost mechanismů na sítích pomůže i profesně.

„Snažím se být na sítích neomluvitelně sama sebou, necenzurovat se, chci ukázat, že jsme všichni jen lidi. Sice není možné být na sítích 100% autentická, nějaký filtr tam vždycky je, ale jsem maximálně autentická, jak dokážu a jak je to zdravé,” říká Rebeka Kalina. 

Svou autenticitu se snaží aktivně nalézat již zhruba od 16 let. „Vím, kdo jsem, a co chci. Určitě mi pomohlo přijmout i svá negativa - některých se snažím změnit a některá jsou prostě moje, tam záleží na úhlu pohledu. Nic není jen špatné nebo jen dobré.”

Po absolvování Prague British International School začala pracovat v digitálním marketingu a někdy v oboru naráží na nedůvěru v její schopnosti. „Já jsem přitom na sítích jako ryba ve vodě a možná vlastně zkušenější než oni. Ale o to víc mě to motivuje ukázat, že opravdu něco a umím,” říká Rebeka.

Na sítích se svým publikem mluví často o filosofii i knihách. „A pak mi přijde komentář jako drž hubu a ukaž prdel, tyhle komentáře sice ignoruju, ale dotýkají se mě, protože nechci být vnímaná jako hezká tvářička, která nemá co říct. Jen jako nějaká fasáda.”

Co se týče hejtů a komentářů na sítích, zažívá Rebeka kdeco. Nevyžádané nahé fotky, tzv. dick pics, dostává běžně. 

Problematika osobních hranic i genderu Rebeku zajímají. Ona i její kamarádi by neměli problém hrdě říct, že jsou feministky a feministi. „Záleží ale hlavně na odkoukaných vzorcích, tedy na výchově. Já osobně nechápu, jak může být s pojmem feminismus spojeno tolik negativního. Vždyť příklady toho, proč je stále potřeba vidíme denně kolem sebe. Od chování k ženám na sítích až po odměňování v práci,” říká Rebeka. 

Podle ní vše zhoršuje zdání, že už přece ženy dnes všechno můžou a stěžují si jen hysterky. Téma feminismu se podle Rebeky dobře kloubí s uměleckou profesí, která předávaným hodnotám dodá potřebnou hlasitost. „Kdybych měla někdy větší dosah, určitě bych ho zužitkovala takto, lidé message od celebrity přijmou snáz než od bezejmenných aktivistů a aktivistek.”

Časopis Polyhistor, který založila, bude částečně charitativní (část výtěžku poputuje na charitu) a bude mít šest rubrik: politika, sport, věda, aktivismus, umění a mišmaš. „Cílovka může být teoreticky kdokoliv, přirozeně to budou asi lidi mezi 16 a 30.”

Rebeku baví provokovat i vzhledem. Pozoruje pak bezradnost lidí, kterým nesedí do žádné škatulky. „Dřív jsem měla ověšené uši kovem. Dělala jsem to záměrně a provokovala jsem. Bavilo mě, jak mě lidi škatulkovali a pak jsem je vyvedla z míry, když jsem jim do nich nezapadala. Nezařaditelnost si lze užívat a já mám navíc pozornost a šokování okolí ráda,” směje se Rebeka. 

Co říká Rebeka o sobě a jaký má vzkaz?

Rada od Rebeky

"Chtěla bych podpořit všechny ženy, aby důvěřovaly své intuici a schopnostem. Posilujícím a důležitým prvkem jsou pro mě láskyplné vztahy, které se snažím vytvářet a které činí život radostným."

Rozhovor s Rebekou