Ostatní do svého soukromí pouští, je otevřená, ale hranice má jasné. Partnerství s Janem Saudkem, kterého poznala ve 24 letech, ji připravilo spoustu nevyžádané pozornosti. V rozhovoru na téma mediální svět, hejty a zen však nelze proměnnou partnera vynechat. Pavlíně prý partnerův stín už dlouho vrásky nedělá.

„V Janově stínu žiju už dlouho, poměřovat si s ním ego nemá smysl. Je to umělecký genius a vždycky bude v rámci naší rodiny pro ostatní středobodem. Já jsem ale nikdy nezůstala jen jeho asistentkou, i když si to velmi přál, ale pracovala jsem svébytně v médiích, s kapelou, v nadaci. Je toho mnoho a je náročné to skloubit s dětmi, Jan totiž jako táta moc nefunguje. Mám ale díky tomu tvůrčí volnost, kterou potřebuji,” říká Pavlína.

Pavlínino partnerství s Janem spustilo mnohé negativní reakce jak ze strany jeho milenek, tak médií. 45letý rozdíl mezi partnery je opravdu značný. „Neměla jsem tehdy odstup, dnes už vím, jak se vrátit do středu a nemám potřebu všechno všem vysvětlovat. Říkám tomu pragmatický zen, mísím racionalitu a spiritualitu, hledám rovnováhu.”

Momentálně s Janem podle Pavlíny narážejí na to, jak se jejich světy a preference vzdalují. Jan má rád společné večery, Pavlína zase večer ráda chodí ven za kulturou.

A kam se vyvinula mediální pozornost dnes? Čas od času se objeví staré kauzy, přijde nějaký Janův peprný výrok a děti se ptají. Občas i jejich spolužáci.„On řekne opravdu všechno. Já taky věřím v otevřenost, ale někdy pochybuji, zda je správná ta míra, jakou jsme vůči dětem nastavili. A nejde jen o nahaté fotografie doma na stěnách. Důležité ale je, aby děti věděly, že za mnou mohou kdykoli s čímkoli přijít. Komunikace je opravdu základ všeho, čím jsem starší, tím zřetelněji to vnímám. Otevřenost je mi přirozená, raději narazím, než abych někomu preventivně nedůvěřovala,” říká.

A jak si Pavlína udržuje svůj pragmatický zen? Pomáhá jí studená voda nebo procházky.

„Do vody chodím topit emoce a meditovat. Začala jsem v covidu chodit na dlouhé procházky. Chtěla jsem být sama v přírodě, srovnat si myšlenky. Pak jsem se začala ještě otužovat, studená voda dělá s tělem a myslí něco fantastického.” 

Radit ostatním se zdráhá s tím, že některé věci si musí člověk prostě prožít sám. „Navíc rosteme v krizi. Sama jsem se o tom přesvědčila. S jistotou vím, že to, co si myslí lidé kolem, pro nás nesmí být příliš důležité. Ale slovo a jeho sugesce mají velkou sílu. Je těžké se od soudů ostatních oprostit,” uzavírá.

„Pro každého z nás je nejdůležitější pro život umění komunikace. Když se naučíme spolu lépe mluvit, nebudeme žít v domněnkách, předejdeme nejasnostem a konfliktům. A na světě bude moci být díky respektující komunikaci jednou krásně.”