Nina Špitálníková

Nina je koreanistka, autorka knihy Svědectví o životě v KLDR, matka samoživitelka a manažerka v hudebním klubu Cross. Zajímá se o japonskou bondáž shibari, miluje na svazování především umělecký prožitek a krásu.

ROZHOVOR S NINOU

Příběh Niny

Všechny Niny role, které pro českou společnost tvoří stále ještě někdy třaskavý koktejl, se postupně nabalovaly jedna na druhou. Nejdřív studovala koreanistiku, pak začala pracovat v hudebním klubu Cross. „Moje vyčnívání ale začalo už s tetováním na gymnáziu, před patnácti lety to ještě nebylo tak běžné, stigmatizace byla silná. Říkali mi, že nikdy nenajdu práci.“  Pak se Nina začala zajímat ještě o japonskou bondáž a reakce na tenhle koníček byly také dost rozporuplné. „Říkali mi, že pak mojí vědeckou práci nebude nikdo brát vážně.“ 

Postupně zjistila, že cokoliv někdo říká, že nejde, tak vlastně jde, jen je potřeba si věřit a neřešit to. To se projevilo i poté, co ji muž opustil v těhotenství a stala se matkou samoživitelkou. S touto rolí je podle Niny spojeno spoustu mlčení, odsudků a strašení. „Už na gynekologii nastalo hrobové ticho, že není tatínek. Tehdy jsem zjistila, jak jsou matky zranitelné.“ Navíc matka, která se svazuje je samozřejmě „divná“. „Matka má být ta čistá matka panna Marie,“ směje se Nina, kterou jednou někdo vyplísnil za výstřih údajně neslučitelný s rolí matky.

„Četla jsem samé články, jak nebudu moci cestovat a pracovat, jak nebudu mít peníze, vlastně nic pozitivního. Ale už během prvního roku jsem s Malcolmem cestovala – je potřeba věřit sobě a dítěti. Já navíc nemusím řešit kompromisy. Pak jsem napsala pozitivní článek o samoživitelství a napsalo mi několik žen, že nepůjdou na potrat,“ vypráví Nina.

Když ji uprchlíci ze Severní Koreje vyprávěli, že byly rádi, když jejich novorozenec zemřel, bylo pro Ninu zprvu těžké to vydýchat a nesoudit. „Občas jsem se ze severokorejských příběhů hroutila. Důležité bylo naučit se nesoudit, jejich kontext si nedokážeme představit.“

Před dvěma lety Nina Špitálníková kandidovala za Piráty do Evropského Parlamentu. 

Jako mladá potetovaná, blonďatá matka samoživitelka se zálibou v bondáži po oznámení své kandidatury čekala různé reakce. Překvapily ji ale útoky na syna a na to, že je mulat. „Útoky na sebe samou bych chápala, ale tohle ne. Bránit se takovým komentářům nemá smysl, něco jsem musela řešit i s policií. Řešila jsem ale, kolik zlých lidí v té společnosti vlastně je.“

Co říká Nina o sobě a jaký má vzkaz?

Rada od Niny

A jak všechny ty odsudky a nálepky přestát? „Když nějakou práci budeš dělat dobře a vytrváš, tak tě lidi budou brát vážně. Důležité je se nebát. Když se mi něco sesype, tak si říkám, že je to strašně krátkodobé. Občas jsou to úplné mediální smršti, kdy mi přijde stovky soukromých zpráv a hejtů a je to šílené. Ale trvá to jen chvíli, takže se vypnu a počkám až to přejde,“ usmívá se Nina.

Rozhovor s Ninou