Herectví se věnovala od patnácti na konzervatoři a následně na DAMU. Hostovala a hrála už během studijních let, kdy postupně nahlížela do divadelního provozu i skrze rodiče svého nynějšího muže, manžele Heřmánkovi. Stážovala i v New Yorku, v hereckém studiu Stelly Adler.

Život v herecké rodině je dobrodružný a obohacující, ale přináší i různé nálepky a peripetie. „Už od dob, co spolu s Karlem začali chodit, tak lidi automaticky předpokládali, že budu hrát v divadle jeho rodičů, což se moc nedělo a hostovala jsem hlavně jinde. Rozčiloval mě ten předpoklad rodinné tlačenky. Zjistila jsem pak, že stejný předsudek měli i umělečtí šéfové divadel,” vypráví Nikol o své nálepce. 

„Na DAMU, na konzervatoři, v seriálech jsem byla sama, bez Heřmánka, říkala jsem si. Samozřejmě to chápu, Heřmánek starší je velká divadelní persóna, ale můj Karel to už v rozhovorech taky nechce donekonečna řešit. Často pak rozhovor není ani se mnou, ale spíš o Heřmánkovic rodině,” říká Nikol.

Nikol měla mladou maminku, která ji porodila v 18 letech a dala ji progresivní, přijímající výchovu - takvou, o které si dnes čtou rodiče v příručkách. „Vychovávala mě k tomu, abych se nebála, abych byla sebevědomá. Díky tomu jsem byla hodně hlasitá, ukecaná a ještě navíc zrzavá. Takže jsem vždycky trochu vyčnívala a tím i štvala. 

Na konezervatoři si díky vzhledu začala vydělávat reklamou a kupovat oblečení a šminky. Její spolužačky to nesly s nechutí a dávaly to Nikol pocítit. „Stálo mě to dost slz, ale nakonec jsme se nenechala zadupat a nestala se šedější myší jen proto, abych zapadla, nepřestala jsem se bláznivě oblíkat ani být hlasitá,” rekapituluje Nikol. 

Z konzervatoře nakonec odešla a odmaturovala na gymplu. Pak se přihlásila na DAMU, kde byl pro ní zajímavější kolektiv. „Během DAMU se člověk naučí nebrat si věci osobně, je nutné se tam obnažit a neřešit se tolik, což pomáhá i ustát mediální pozornost, která může později přijít.” 

Kromě tlaku na líbivý vzhled řeší herečky hodně i věk - třicetiletý herec je něco jiného než třicetiletá herečka, což si Nikol zažila na vlastní kůži. „Po návratu z USA jsem rozesílala životopisy do divadel, to mi bylo 29 a nevybrali si mě právě kvůli věku, i když měli v inzerátu rozpětí 18-30. Já byla na hraně, nevybrali si mě s odpovědí, že dali přednost mladší kolegyni. Jasně, že je předpoklad, že když jsem vdaná, můžu v podstatě kdykoli otěhotnět. V Americe už bych je asi mohla žalovat,” směje se Nikol.

Podle Nikol se herečky po dětech často ženou zpátky do divadla, aby jim něco neuteklo, čas je prý v divadle nemilosrdnější než v jiných profesích. „Když jsi dvacátnice, koukají na tebe jako na zelenáče, po třicítce Tě začnou brát vážněji - ale rozpětí mezi tím cucáctvím a chvílí, kdy je herečka už zase vlastně stará, není moc široké. Podpora starších kolegyň, které to zvládly i s rodinami, je pro Nikol důležitá a inspirující. 

O tom, že by z divadla odešla nikdy nepřemýšlela, ale snažila se si své portfolio obohatit i jinými činnostmi. Vždycky jí bavilo psaní, tak si sama vyhledala portál Femina.cz a začala psát rozhovory, sloupky a reportáže z divadla. To jí přivedlo k Nikol Moravcové, se kterou dělala rozhovor. „No a ona mi řekla , ať si založím svůj blog o módě a o divadle. A tak začalo naše společné “Bloges Robes”. Po návratu z Ameriky jsem si nenašla práci hned a pokukovala po PR a produkci. Právě tehdy jsem s PR začala pomáhat Divadlu Bez zábradlí,” vypráví Nikol.

„Myslím si, že by si každá z nás měla uvědomit, v čem vyniká a nenechat se strhnout průměrností nebo nelibostí okolí. Je velký krok mezi tím toto říct a pak se tím řídit. Když ke zvnitřnění řečeného skutečně dojde, pak žena vyzařuje úplně jinou energii,” vzkazuje Nikol.