Mirka je vystudovaná politoložka, kterou k tanci a k lektorování přivedlo sportovní zranění kolene, po kterém v rámci rehabilitace hledala méně zátěžový pohyb. „Pak jsem našla jeden kurz obsahující prvky taneční terapie a objevila, jak může fungovat propojení těla a psychiky.”

Další roky se Mirka během studia andragogiky více zaměřila na psychomotoriku. Když se pak zase objevil problém u druhého kolene, díky novým zkušenostem s prací s vlastním tělem si dokázala sama pomoci a předejít další operaci.  

Pohyb se nedá cenzurovat a tak nám tanec podle Mirky může mnohé napovědět. Například to, jak vstupujeme do vztahů, jak jsme na tom s fyzickým kontaktem, vztahem k sobě. „Své taneční lekce končím v kruhu, kdy si říkáme, jak na tom jsme a jak se cítíme. Jeden muž například sdílel, jak příjemné mu při tanci bylo být někomu oporou, která je přijímaná a využívaná. Že se přes něj mohl někdo převalit, zachytit, opřít se o něj. Sám tím byl překvapený. Lidi, co přijdou na Rozvoj tancem, své hranice většinou hodně posunou.”

Pohyb a tanec vyžadují autenticitu, která ale ve společnosti není samozřejmá. „Ne všichni jsou schopni přijímat mou expresivitu a roztančenost. Já ale nejsem ulítlá, naopak si myslím, že jsem dost ukotvená a mám pevné spojení se zemí. Mám dojem, že se společnost víc polarizuje do dvou táborů: do racionálního konzervativismu, kde je vztah k tělu hodně neuchopený, a naopak do ulítlé ezoteriky, kdy láska je odpovědí na všechno.” 

Z těla podle Mirky akceptujeme jen některé vybrané části: vizáž a konfekční velikost řešíme mnohem více než to, jak nám v těle opravdu je. „Co mi přijde důležité, je vrátit se trochu z hlavy do těla, neřešit tolik okolí, ale to, jak já se v tom těle cítím. Možná všímavost a citlivost k sobě odsouváme kvůli náročné době - covid, válka. Možná je to obrana proti přílišnému zcitlivění. Tanec je každopádně můj nástroj, jak se na sebe naladit, nástroj psychohygieny, a při covidu jsem se snažila jej v rámci lekcí zdarma předávat dál,” říká Mirka. 

Na sítích Mirka informuje o svých projektech a sdílí své názory. Komentáře už tolik jako dřív neřeší.  „Zpočátku, když moje bublina na sítích nebyla tak široká, jsem měla potřebu reagovat na všechny útoky nebo komentáře. Teď už pro mě nejsou názory ostatních tak důležité a neřeším úplně každého,” říká.

A jak je na tom Mirka ohledně práce se skupinami žen nebo ženskými kruhy? „Nemám moc ráda některé typy ženských skupin, někdy nastává taková ženská rozbředlost, kdy ty kolektivy jsou takové plynoucí. Se ženami naopak ráda tvořím konkrétní projekty. Například divadelní představení Žena je změna o cykličnosti ženy v rámci roku. Je to i fyzická práce, která pro mě funguje víc jako kultivace propojení ve skupině než třeba sdílení emocí v kruhu. Když někdo nedorazí na trénink, mnohem víc pocítíme, že tam není a že na něm ostatní závisí,” popisuje.

Mirka nemá ráda vyprázdněnost forem, klišé a afirmací, kterých je všude kolem mnoho. „Mají smysl, ale je třeba jim dodávat reálný obsah,” směje se.

„Jsem Mirka Papajiková, tanečnice, lektorka a choreografka. Ráda bych vás pozvala k rozhovoru, v kterém jsme se s Petrou bavily o tématu hranic a vztahu k našemu tělu, jak tento vztah rozvíjet a zároveň stát nohama pevně na zemi.”