Zápisník alkoholičky byl na internetu k přečtení nejdříve v anonymitě. Vyjít z ní s takovým tématem nebylo snadné a podpora rodiny byly pro Michaelu zásadní. Žít s nálepkou abstinující alkoholičky totiž není lehké. Jak reagovali lidé na příběh matky závislé na alkoholu?„Hejty se objevily spíš až pod nějakými rozhovory se mnou, ale byly to spíš jsou to nesmysly netýkající se problematiky. Od určité doby jsem se rozhodla tyhle diskuze nikdy nečíst,” říká Michaela.

Ženský alkoholismus je podle ní velice rozšířený, jen je skrytější a tolik se o něm nemluví. „Stačí půl roku k rozvoji problému, jde to rychle. Hrozně rychle jsi na lahvi, hrozně rychle jsi na litru. Na ženy je vytvářen obrovský tlak. Očekává se, že budou skvělé matky, manželky, milenky, hospodyně, manažerky, živitelky. Žen alkoholiček je asi 50 %, dřív to byla zhruba jen jedna z deseti, ale možná to byly jen neodpovídající statistiky,” říká Míša.

Pro ženy je typické pití doma, dlouho to na nich nikdo nepozná, ví to maximálně partner.

Specifikem je také vinný alkoholismus. Je totiž hodně tolerovaný. „Žena alkoholička často řeší jen víno, nepřechází tak často na tvrdý alkohol. Doma je ale schopná se zřídit pod obraz. Typické jsou ženy, kterým se říká zelené vdovy - s dětmi jdou mimo město do satelitu, kde jsou samy, a začínají pít doma. Dokonce na dětských hřištích se popíjí,” říká.

V centru Alkos, které založila, se snaží péči přizpůsobit na míru a dělat ji trochu jinak než ve státních zařízeních, kde se léčila ona sama.  „Ve státním zařízení je režimová léčba, u nás terapeutická - dlouhodobá, vedoucí k odhalení spouštěčů. Pomoc dostanou klienti rychle, mohou nastoupit záhy, prostředí je příjemné, tým je multidisciplinární: adiktologové, psychologové, jógoví terapeuti. Nemáme navíc velké skupiny,” popisuje Míša.

Kromě alkoholu řeší v Alkos i závislost na lécích, kokainu v kombinaci s alkoholem, deprese, úzkosti a vyhoření. „Zní to strašně, ale covid nám bude bohužel dodávat klienty ještě několik let. Ti, co začali pít při covidu, se k nám dostanou teprve za rok, dva. Teď řešíme spíš lidi, co už problematicky pili před covidem a izolace pití akcelerovala,” říká.

Jaké jsou varovné znaky, u kterých bychom měli zpozornět, abychom rozpoznali rozvíjející se problém u sebe a blízkých? „Už když si člověk nalévá skleničku jen tak bezmyšlenkovitě, je to varovný prst, když je to druhý nebo třetí den po sobě, je to další varovný prst, když pak nejdeš cvičit, protože si radši dáš víno, je to rovnou pět prstů. Alkohol stoupá po žebříčku priorit. Objem nehraje tolik roli. Někdo je alkoholik a pije dve skleničky, jiný vypije někdy i lahev a půl a závislý být nemusí. Na školách chybí primární prevence, zatím se řeší jen drogy, ale ne léky nebo alkohol. Musí se řešit i to, že není ok jen tak zapíjet těžký den,” upozorňuje.

V novější knize Zápisník abstinentky jsou k přečtení zkušenosti jiných lidí, ale i Michely zážitky coby abstinentky. „Třeba absurdní otázky, kdy se mě někdo zeptá, zda už si můžu teda dát skleničku, když už jsem po léčbě,” vypráví. A jak vidí Míša svou budoucnost, bude tedy bez alkoholu na stálo? „Já bych byla ráda, ale nikdy ani navždy nechci používat. Je jisté, že doživotní abstinence je jediný zaručený lék. U nás v rodině se běžně pije alkohol. Alkohol si k nám domů na Vánoce všichni přivezou a pak si ho zase odvezou. Nechci, aby se někdo zdráhal přede mnou pít. Ze společenských akcí odcházím až ve chvíli, kdy lidi opakují jednu větu pětkrát.”

A čím tedy Míša kompenzuje stres dnes? „U mě jsou to terapie, supervize, pohádky, audioknihy. Pracuju s dechem, piju sodovku. Jsem velkým zastáncem terapie, myslím, že jí potřebují všichni. Chodím na terapii proto, aby třeba jednou moje děti nemusely,” uzavírá.

„Už když naléváte skleničku jen tak bezmyšlenkovitě, děláte to druhý nebo třetí den po sobě nebo pak dokonce nejdete cvičit, protože si radši dáte víno, je to varování a je načase zvážit, zda to nemůže být budoucí problém.”