Martina vystudovala ekonomku a zpočátku pracovala v bance. V menší obci, kde žila, ji k většímu zapojení do obecního života inspirovala jiná akční žena, která se angažovala v místní samosprávě.

Martina pak začala obcházet místní zastupitele a nabízet pomoc. V 35 letech se dostala do zastupitelstva a hned druhý den po volbách jí nabídli místo starostky, aniž by kdy měla podobné ambice. „Chtěli ekonomku a já byla navíc v obci nová, bez vazeb, což byla výhoda. Odpověděla jsem tedy kladně, ale vůbec jsem netušila, do čeho jdu,” vypráví Martina. 

Ze začátku Martina ani nevěděla, jak přesně vést schůzi a cítila se hozená do vody. Strach jí ale vlastní není a tvořivá práce ve vedení obce ji naplňovala i přes nezkušenost.

Problémům čelila hlavně v druhém volebním období, kdy se jí dotkly nekalé praktiky vysoké politiky, jako odposlechy nebo stalking. „Díky ekonomickému vzdělání jsem sama mohla shánět pro obci dotace, zpracovávat je s kolegyněmi z úřadu a neutrácet obecní peníze za zprostředkovatelské firmy. Celkem se za těch 8 let úspěšně získaly dotace ve výši cca 118 milionů. Nutno říct, že v regionu, kde je 90 % starostů mužů, a kde mě někteří starostové odrazovali od získávání dotací, se těžko funguje.  Závistiví spoluobčané se na ně obraceli, a jelikož jejich úspěšnost nedosahovala té mé, stala jsem se obětí pomluv a nepravd a dokonce obvinění z podvodů,” popisuje peripetie ve funkci.

Martina vrátila do obce vítání občánků, svateb, rozhlasové blahopřání občanům a založila zde mateřské centrum - taky proto, aby sama mohla snáze vykonávat funkci. Cílem pro ní byla podpora komunitního života a místních žen. 

To, že se ženy vzájemně podporují, ale bohužel není pravidlem. Na úřadě s Martinou pracovala aktivní dívka, která vynášela informace opozičním zastupitelům. Další ženě zase leželo v žaludku, že starostuje matka čtyř dětí, která si bere nejmladší dítě s sebou do práce a ještě může být úspěšná. Prohřeškem v očích části občanů byl dokonce i její rozvod. 

„Po konci starostovského mandátu se mě snažili mí nástupci očernit. Vadilo mi to hlavně kvůli dětem, které v obci poslouchaly, jak je jejich máma špatná.” Martině po konci mandátu chyběl smysl života, navíc musela vysvětlovat na policii, že její hospodaření bylo v pořádku, a cítila se naprosto na dně. 

 „Poškozovali mě vzdělaní lidé, kteří byli kapacitami ve svých oborech, ale neprosadili se. Bylo pro ně snazší se opřít do někoho druhého,” říká Martina. Pomohli jí tehdy blízcí přátelé, začala studovat vysokou školu a věnovala se svému koníčku - parašutismu.

K parašutismu se Martina dostala úplnou náhodou ještě na střední ekonomické škole. „Letos je to 33 let, kdy jsem poprvé opustila letoun, prošla jsem všechny možné disciplíny, abych se nakonec vrátila k té první, a to přesnosti přistání. Čtyři roky se starala díky parakomisi o rozvoj parašutismu, pomáhala s dotacemi a opět si vzala na starost diskriminovanější skupinu, a to ženskou reprezentaci v její srdcové disciplíně. „Bylo mi jasné, že zatímco mužský armádní oddíl Dukla je profi a má finanční podporu, ženy parašutistky jsou brány jako amatérky a nedostávají srovnatelnou finanční podporu. A přitom svými výkony stojí hned za profesionálkami z řad armády," popisuje Martina. 
 
Narovnávání šancí díky svému ekonomickému vzdělání a díky svému zájmu podporovat ženy ve všem, co dělají, je Martiny raison d'étre. Někdy však ani ty nejlepší úmysly nestačí a okolí se prostě nezavděčíte.

Podle Martiny je pro překonání nesnází všeho druhu zásadní chuť dělat něco pro ostatní, tvořit, nebát se a zkoušet. Neřešit okolí a zažité konvence. Navíc ženy v politice jsou potřebné, podle Martiny jsou pokornější a uctivější.