Lucie Biedermann
Doležalová

Lucie Biedermann Doležalová, automatické (andělské) psaní, podcast Na Plovárně s Lucií, průvodkyně na cestě ke spiritualitě.

ROZHOVOR S LUCIÍ

Příběh Lucie

Jak se Lucii daří propojovat hmotný fyzický svět s tím spirituálním? A jak okolí reagovalo na její „andělské, automatické psaní”?

První zranění přicházela paradoxně od nejbližšího okolí. Poprvé se Luciin „dar” ukázal, když jí bylo 15 let. Ve svých dvaadvaceti letech se začala hlasům andělů více věnovat a přestala v sobě svoje poslání umlčovat. „Okolí si tehdy myslelo, že jsem v nějaké sektě a že jsem se zbláznila. Říkali mi, že bych se měla léčit na psychiatrii se schizofrenií. Lidé se začali odtahovat,” vypráví Lucie.

„Nejhorší byly komentáře o tom, jak šílenou matku má moje dcera. Hejty si zažil i můj muž v hospodě, to bolelo.” Lidem, kteří ubližují ostatním a útočí na jejich práci a život, je třeba podle Lucie přát, ať v sobě naleznou více světla, mají v sobě bolest a zranění. 

„Někdy pláču, jindy nadávám, ale moje největší terapie je nechat problém odeznít alespoň přes noc. Pak o tom přemýšlím a snažím se o sebereflexi - sama mám stejně jako ostatní lidé spoustu traumat a výzev. Je třeba vše nakonec rozdýchat, jen někdy zrcadlím ostatním jejich bolest,” říká Lucie. 

Pokud jde o hejty a negaci, Lucii pomáhá nestavět se do role oběti. Vždy vstát z postele, umýt si hlavu a snažit se být krásná. Pyžamo, postel a sebelítost jsou pro ni nejhorším koktejlem. „Je potřeba vědomě se opečovat z vnějšku, dát si trochu lásky, usmát se na sebe. Zároveň musím na vzduch do přírody, nebo si sednout a utřídit si myšlenky, v tom mi pomáhají karty nebo právě automatické psaní,” říká.

Po 15 letech, kdy se Lucie andělům věnuje, už nedostává tolik hejtů, mluví za ni hlavně práce, a to konkrétně řada lidí, kteří se díky ní nerozvedli, nebo ženy, které nešly na potrat. A toho se Lucie prostě nechce vzdát a pokračuje, i když cesta není nejsnazší. 

Fascinující je na Lucii její šarm, designové oblečení a na první pohled naprosto civilní aura. Neztratila důstojnost, aniž by se snažila pro mnohé nezvyklou spiritualitu halit do vědeckých pojmů. Nebojí se slov jako “andělé nebo božství”. Dokáže ale sdělení vtělit do krásy a čistoty slov, tak, aby bylo pochopitelné i pro lidi, kteří se spirituálnu nevěnují, nebo se ho dokonce obávají.

Na začátku jí přímočarost ale tak dobře nešla, snažila se mluvení s anděly nazývat jako terapii barvou, měla strach z nepřijetí okolí. „Maminka mi říkala, ať se za anděly nestydím, když si mě vybrali,” popisuje Lucie.

Lucie rozhodně nepůsobí a nechce působit jako „ezoterička”, která si nemyje hlavu. „Dokonce mám ráda i sex, já totiž nejsem žádný kněží, jsem žena, která něco ze sebe předává dál,” směje se.

Podle Lucie je důležité si uvědomit, že je naprosto v pořádku žít život, který je pro ostatní nepochopitelný. „Kdyby to bylo snadné, dělal by to každý. Kritika a překážky jsou jen takové testy, jak moc něco chceme. Odvaha je v životě nutná a ženy jsou odvážné od přirozenosti.”

Co říká Lucie o sobě a jaký má vzkaz?

Rada od Lucie

„Pokud opravdu cítíte, že to, co děláte, dává smysl, tak vás ta činnost nepustí, prostě musíte pokračovat. Když pak narazíte na překážky, vzpomeňte si na to, že kdyby to bylo snadné, dělal by to každý. A když už je úplně nejhůř, řekněte si, že se milujete, usmějte se na sebe, buďte vůči sobě něžné, chápající. Ostatní nám často jen zrcadlí, jak se k sobě chováme my samy,” říká Lucie Biederman Doležalová, která lidem ukazuje cestu ke spiritualitě. 

Rozhovor s Lucií