Vždy se řídila svým srdcem a dělala jedině práci, která ji bavila.
Sice nebyla odborník na IT, ale začala IT dělat, sice nebyla spisovatelka, ale začala psát knihy. Podle ní jsou stěžejní láska k práci a vlastní vůle, ty vám umožní překonat cokoliv.

„Rychle se učím, vyrůstala jsem s tátou elektroinženýrem. Ve 13 letech jsem už dokázala sestavit motherboard a procesor, měla jsem jako jedna z prvních v Bělehradě internet, vypráví o prapůvodu své vášně pro technologie Lidija.

„Ve dvaceti sedmi jsem měla za nejlepší kamarády programátora a statistického matematika. Byli to tenkrát chudí studenti, já jsem jim vařila, oni mě na oplátku učili, dostali jsme se až ke kvantové fyzice.” 

Často byla v situaci, kdy byla jedinou ženou v místnosti. A často podceňovanou. „Když jsem přednášela na Intel konferenci, hodinu jsem se potila před třemi sty ajťáky, kteří mě pořádně smažili.Viděli blondýnku, která mluvila o procesorech. Ale byla jsem připravená a získala jsem si tím respekt. Pak se začalo v byznyse říkat‚ Lidija by prodala procesor i žíznivému v poušti‘,” popisuje výzvy své kariéry.

„Když jsem na schůzce se samými muži chtěla něco zrovna říct, někdo mi řekl cosi jako ‚pěkný parfém‘, to jsou takové běžné manipulace. Cokoliv se vám ale zdá jako nevýhoda, může se nakonec obrátit ve výhodu. I podceňování je velká výhoda.

Pak můžete drobnými krůčky směřovat, kam chcete. Když měl někdo například poznámky na můj gender nebo soukromí, odpověděla jsem šokujícím, někdy až absurdním, způsobem.”

Není správné být jako chlap, není správné ani žensky manipulovat. Můžeme používat ženské silné stránky - větší takt, jiná práce s  ješitností, egem.  

Co se týče negativních komentářů a nepřejícnosti, má na to Lidija jednoznačný recept. „Tatiana Le Moigne (šéfka českého Googlu - pozn.) mi jednou řekla o komentářích pod článkem o mně kategorické ‚nečti to‘, což od té doby plně respektuju,” vypráví Lidija.

Lidija si vždy dělala hlavně to, co chtěla. Jednou v Bělehradu přišla do mediálního domu, že tam chce pracovat. Sice měla super angličtinu a vystudovanou filologii, ale zkušenosti z médií žádné. Prostě zaťukala a šéf jí rovnou nechal číst zprávy do éteru.

Když to udělala, dal jí okamžitě práci. I když se jí třepal hlas a projev byl příšerný. Prý proto, že jedině magor by šel dobrovolně číst bez přípravy do éteru. Pak dělala skvělé rozhovory, včetně půlhodinového rozhovoru s premiérem.

V tomto duchu se snaží i vychovávat i své děti - co největší svoboda, ale taková, která nikomu jinému neubližuje. Užívat si života je v ČR podle Lidije stále tak trochu hřích.

“Je důležité mluvit i o chybách a zavřených dveřích. Bez těch pokusů není ani úspěchů. Největší brzda je strach z neúspěchu a trapnosti. Ideální je bát se jen šelem, tsunami a reálných hrozeb, ničeho dalšího. Všechny ostatní strachy přepínám do herního modu”, směje se Lidija.

„Vždy jsem následovala své srdce a byla dostatečně drzá na to, abych dělala, co chci. Talent a dřina jsou další moje prostředky. Nejdůležitější je nebát se.

Vždy si uvědomit, že to nejhorší, co se může stát, je chvilková trapnost. I taková prohra může být ve výsledku výhrou, život pak není jen rutina,” radí Lidija.