Ve válečných zónách Lenka se přepíná do jiné superrychlosti. Adrenalin války ji a její současnou parťačku Markétu Kutilovou baví. Projely spolu válečné zóny v Africe, Afghánistánu, Iráku a nedávno i v Náhorním Karabachu. Lenka získala za své fotografie řadu ocenění, včetně ceny UNHCR 2020 nebo Czech Press Photo. 

„V té zemi chceme obstát samy před sebou. Je to výzva. V Kongu jsem ta zvěrstva oplakala. Pak si ale uvědomím, že nikomu pláčem nepomůžu, situace místních se tím nezlepší. To, co vidíte, vám zároveň pomůže si uvědomit, jak báječně pohodlné životy vlastně vedeme.

Poslední konflikty v Sýrii a Náhorním Karabachu už byly pro Lenku na hranici snesitelnosti.

„Jakmile zažijete ten pocit, že za dvě minuty zemřete, hodně vás to změní. Já jsem to zažila, něco se zlomilo. Bylo to při bitvě o přehradu Tiširín, na přední frontové lini Syrských demokratických sil (Kurdové), kde islamisti měli převahu co se týče zbraní i lidí. V jednu chvíli jsem na Kurdech kolem sebe viděla, že už taky nevěří, že situaci zvládneme a došlo mi, že prostě umřeme. Jel na nás navíc tank a deset mužů kolem mě mělo jen kalašnikovy. Situace se v poslední vteřině vyřešila díky vzdušné podpoře, díky které se tank dal na ústup.

Karabach byl pro Lenku taky překvapující a jiný. Nejela tam s ambicí dostat se na frontovou linii, ale chtěly se s Markétou zaměřit na civilisty a na vliv války. „Netušily jsme ale, že ve vyprázdněných městech už žádní civilisti nejsou staly se z nich frontové linie. Ve městech dopadaly dvoumetrové rakety, nebylo kde se krýt, už rozhodovalo jen štěstí. Francouzští kolegové z Le Monde, které známe, ho neměli, byli raketami těžce zraněni.”

„Nápis Press na neprůstřelné vestě už se nenosí, pro islamisty jsme my novináři úhlavní nepřátelé,” říká Lenka. Ani vestu nenosí vždy, ve 40 stupních se v ní prý opravdu špatně hýbá a nešlo by stíhat tempo mladých bojovníků. 

A jak Lenku jako ženu-reportérku vidí místní správa a bojovníci, většinou muslimové?

„V severovýchodní Sýrii jsou na tom s emancipací dost dobře. Kurdové jsou taky proslulí tím, že 40 % armády jsou ženy. Brali nás vážně a rovnocenně. V Afghánistánu nebo arabských částech Iráku je to samozřejmě jiné, musíte se halit  některé věci musí řešit kolegové,” vypráví Lenka.

Na místě dle Lenky nemůžete být jen profesionální robot. Jste hlavně člověk, pak taky novinářka. „Když mi někdo pomáhá a přátelíme se, nedokážu mít vztah striktně bez emocí. S lidskými vztahy se můžete dostat dál, pomáhají k přežití a při práci. Jenže pak je to samozřejmě těžké, když se něco přihodí. V tomhle je složité najít balanc,” míní novinářka. 

Lenka natáčí filmy o právech žen ve třetích zemích - například Obřezané o rituální ženské obřízce u kmene Samburů nebo Nezlomené o útocích kyselinou v Indii. Jak vlaastbě Lenka vnímá otázku rovných příležitostí v Evropě? „Samozřejmě jsme v ČR dál než třetí země, ale považuju se za feministku, protože chci mít možnost dělat svobodně, co si vyberu, i když nejsem žádná zavilá bojovnice.  Když jsem třeba jela do konfliktu v Iráku v roce 2014, řešilo se doma, že coby žena tam jezdit nemám. To jsem fakt nečekala a dodnes to nechápu. Taky nechápu, jak se tu extenzivně, hlavně na Facebooku, řeší selfíčka z fronty. Takový blázen abych jezdila na frontu mezi kulky, abych si udělala selfie s vojáky, opravdu nejsem. Nenapadlo by mě, že to může být problém,” komentuje Lenka debaty o žurnalistické etice, které se kolem její osoby rozvířily a nabalily na sebe spoustu hejtů.

Malicherné diskuze na sociálních sítích Lence připadají zbytečné. Už se nemá sílu hájit, argumentovat a vyčerpávat se debatami. Důležitější je pro ni práce, kterou odvádí a tu posuzují mnozí jiní lidé než hejtři na sítích. „Kritika a hejty mě vždycky dost zasáhly. Dotknou se myslím všech. Kdo mi ale ukázal, že se to člověka dotknout nemusí, byla Anna Geislerová. Tu v tom obdivuji,” říká Lenka.

Přechod z válečné zóny do civilizace je občas náročný i bez facebookových diskuzí a nálepek jako válečná influencerka. „Po návratu stříháte fotky, upravujete materiály, nabízíte médiím. Tím ze sebe dostanete to nejhorší a návrat to usnadní,” popisuje. 

Mladické iluze o lidství ale Lenka postupně ztrácí. Konflikty se stále opakují, vývoj světa k lepšímu je podle ní v nedohlednu. Válečná novinařina jí ale i přes vyčerpání smysl dávat nepřestává.

„Utrpení, které vidím ve válečných zónách, mi pomáhá si uvědomit, jak pohodlné a bezstarostné životy tady v České republice zatím vedeme,” říká válečná reportérka a fotografka Lenka Klicperová.