Lenka Formánková

 Lenka vystudovala psychologii a sociologii v Brně, momentálně pracuje jako socioložka a výzkumnice v Sociologickém ústavu Akademie věd.

ROZHOVOR S LENKOU

Příběh Lenky

Už při studiu se začala zajímat o rodinnou politiku, o rozdělení neplacené péče, a to zejména při svém studijním pobytu ve Slovinsku, kde si všimla rozdílných podmínek pro ženy na trhu práce, včetně překvapivě pozitivního dopadu mateřství na práci žen.  „V Česku je dopad mateřství na postavení žen na trhu práce naopak jednoznačně negativní. Začalo mě pochopitelně zajímat, jak je možné, že dvě postkomunistické země jsou na tom tak rozdílně,” vypráví Lenka. Tehdy zjistila, že rozdíl netkví jen v nastavení pravidel státní rodinné politiky, ale i v celkovém přístupu a celospolečenských narativech. 

Téma genderové nerovnosti ji zajímalo i po studiích, kdy pracovala v brněnské neziskové organizaci Nesehnutí, které tehdy vydávalo sborník Abeceda feminismu - stati na téma genderové týkající se trhu práce, domácnosti, neplacené péče nebo násilí na ženách.

„Poté jsem implementovala flexibilní formy práce ve firmě Nestlé. Toto se hodně dotýká žen a umožňuje jim zastávat snáze i manažerské pozice. Potřeba efektivně skloubit rodinu a práci by se měla týkat všech, nejenom žen,” myslí si Lenka.

 „Sama zatím nemám žádné zvláštní zkušenosti s diskriminací na trhu práce, nejsem stará, nemám děti ani muže, nemám žádné zdravotně podmíněné speciální potřeby, takže nejsem úplně typický příklad. Ale vyslechla jsem si proto, že jsem kariéristka, která nemá ráda muže.”

 „Když jsem obhajovala disertaci, bylo mi řečeno, že má práce nelze brát jako vědecký výstup, protože vychází z feministických teorií. Přitom mi práci akceptovali i v mezinárodních časopisech, které nejsou primárně feministické, ale zabývají se sociální politikou. Vůči genderové rovnosti existují i v akademickém prostředí předsudky, je to chápáno jako ideologie nebo aktivismus.”

Občas se jí stalo, že se místo toho, co říká, řešilo, jak u toho vypadá. Když učila kurz zaměřený na nerovnosti na trhu práce, kamarád ji napsal, že potkal jejího studenta. „No a co říkal, ptala jsem se celá natěšená. No prý že super, že to učila taková hezká prsatá blondýna, odpověděl kamarád,” vypráví Lenka. „To mi tenkrát bylo docela líto. Nebo po jedné důležité prezentaci jsem se zase doslechla, že jsem „taková milá”. Podle Lenky to je rozhodně typ hodnocení, o které žena-vědkyně nestojí.

Když před deseti lety začínala, měla pocit, že jí neberou vážně kvůli vžité stereotypní představě vědce. Lenka byla pak extrémně pečlivá při přípravě. To podle ní pomáhá sebevědomí a umožňuje to se nevzdat i přes neustálou nutnost se ve vědě obhajovat. V mezinárodním kontextu také čeští vědci a vědkyně čelí předsudkům k východoevropskému výzkumu jako takovému.

 „Je zásadní vědět, na čem mi záleží. A vytrvat i přes překážky. Je nutné být co nejvíce nezávislá na tom, jak mě okolí hodnotí,” domnívá se a dodává, že to je hodně složitá úloha.

Zmiňuje i podporu seniorních kolegů a kolegyň a vzájemnou podporu žen. Lenka měla štěstí na svou nadřízenou Alenu Křížkovou na Akademii věd, která jí byla oporou. Vybrala si i skvělého školitele, profesora Syrovátku. „My jako ženy bychom mohly přinést do diskuze to, co je na lidech skutečně důležité. Ne peníze a tituly. Na neplacenou péči se bohužel dosud nevážou žádná společesnká ocenění, ani základní uznání a vzetí na vědomí.”

A jakou roli hrál pro tematiku, kterou Lenka profesně řeší, covid?   „Teď se začíná mluvit o samoživitelkách, které se ale měly špatně už před covidem. Ale existovala rozšířená představa, že si za to ženy mohou samy. Zálohované výživné je nové opatření, které určitě bylo třeba již dlouho,” uzavírá socioložka. 

Co říká Lenka o sobě a jaký má vzkaz?

Rada od Lenky

My jako ženy bychom mohly přinést do diskuze to, co je na lidech skutečně důležité. Ne peníze a tituly. Na neplacenou péči se bohužel dosud nevážou žádná společesnká ocenění, ani základní uznání a vzetí na vědomí,” říká socioložka Lenka Formánková.

Rozhovor s Lenkou