V roce 2017, když Konsent s tématem sexuálního násilí přišel, nebyla společnost vůbec připravená. Dnes organizaci na sítích sleduje přes 40 tisíc lidí. „Vlastní bratr mi tehdy na zeď Facebooku caps lockem napsal, že jsem se asi zbláznila. Dnes už spoustu lidí naši práci cení, se znásilněním má zkušenost každá desátá žena. Hejtři ale samozřejmě zůstali,” říká Johanna.

Spoustu novinářek už téma znásilnění, obtěžování a souhlasu mnohem více reflektuje. Debata v médiích je ale stále často uměle polarizovaná. Aktivistka a feministka versus kněz nebo ultrapravičák. „Pan Joch mi například v debatě tvrdil, že za znásilnění může sexuální revoluce a antikoncepce, zdůvodnil tedy existenci znásilnění sexuální svobodou žen,” vypráví Johanna.

Představa o znásilnění je mnohdy naprosto zcestná, lidem stále naskakují představy o úchylácích v parku. „Muži mají často z tématu obavy, možná i proto, že podle statistik má znásilnění na svědomí každý 10. muž. Není u nás dobrá sexuální výchova, není divu, že se mnohdy něco stalo, aniž bych to omlouvala, ale srovnat se zpětně se svými činy není snadné,” upozorňuje.

A jak se Johanně o tématu veřejně hovoří? „Stále někdy cítím, že jsem braná jako mladá holka, hysterická aktivistka. Právní analýzu pro Konsent dělal starší muž, právník, který je v daném tématu brán jinak. Občas tyto gender předsudky používáme strategicky, když víme, že bude účinnější, když promluví o tématu on,” vysvětluje Johanna.

A s jakými komentáři se nejčastěji setkává? Většinou jde o urážky jejího vzhledu nebo i barvy pleti. „Tu by nikdo neznásilnil, podívejte se na ni, nemá dost sexu a potřebuje pozornost. Na tu by nikdo nesáhl ani násadou od koštěte! Pak samozřejmě taky labely jako neomarxistka a frustrovaná feministka. Nejvíc mi ale vadí komentáře barvy kůže, kterou jsem si narozdíl od tématu nevybrala, to je fakt nepříjemné.

Pak mi chodí emaily o tom, že se snažíme zničit muže a že když nebude antikoncepce, nebude ani znásilnění. Jeden pán mi o tom posílá texty na A4, tudíž těm konstrukcím věnuje i dost času,” směje se. Komentáře si Johanna nedokáže nečíst, pomáhají jí utřídit si argumenty, lépe odhadnout, co příště říct. „Ti lidi to píšou, abych byla nešťastná a já jim to nechci dát –⁠ tahle myšlenka mi pomáhá, ale i to je někdy málo. Když je mi psychicky zle, jdu třeba do sauny, nebo si zalezu s něčím sladkým a dívám se na seriál,” říká. 

A jak může téma posunout vzdělávání? „Musíme s dětmi mluvit o respektu, komunikaci a hranicích, ale podle toho by měla vypadat i samotná výuka. Nejde jen o samotný obsah, ale i formu. Je nutné zavádět metody neformálního vzdělávání, učit se prakticky, průřezově. Jestliže je základem komunikace o sexu dialog, diskuze, nemůže to být frontální výuka.” Nedostatečná sexuální výchova ve škole ale není jediný problém. Jde samozřejmě i o výchovu a otevřenost v rodině, obsahy v médiích, porno.

 „Když máma s tátou říkají genitáliím tam dole, tak je jasné, že je obtížné se k tomu nějak zdravě vztahovat. Hrozně často by rodiče chtěli nějaké informace říkat dětem, ale neumějí hovořit otevřeně ani s partnerem. Problém jsou taky články a tutorialy o tom, jak uspokojit partnera místo toho hlavního: jak uspokojit sebe. A pak samozřejmě pornografie, která je stále velice nerealistická a mužská. Alternativní postporno nebývá volně dostupné, i proto že je vytvářeno eticky.”

Podle Johanny v Česku máme pocit, jak jsme otevření, což ale spočívá v tom, že zde nevadí sexistické reklamy, jinak jsme dost konzervativní a o sexu se otevřeně bavit neumíme. „Na sítích se nám dost lidí svěřuje, že mají se sexem hrozné zážitky. Bohužel z pornografie vychází nejen děti, ale i dospělí,” uzavírá.

„Když nám přijdou hejty, je to důkaz, že jsme vyšli z bubliny, což je potřeba. Haters make you famous. A drive a odhodlání si vzít rozhodně nedáme,” říká Johanna Nejedlová, zakladatelka Konsentu. #ŽenaVZenu #NemlčetiZlato