Jana Valdrová

Jana Valdrová, genderová lingvistka

ROZHOVOR S JANOU

Příběh Jany

V České republice 90. let nebyl obor jejího zkoumání zrovna populární a uznávanou disciplínou. Proto se odebrala do německy mluvícího prostředí za české hranice. „Z USA se vraceli čeští emigranti a vyprávěli, jak přehnaný je feminismus v cizině, kde si ženy ani nenechají podržet dveře.”

V češtině začala jako první rozporovat tzv. generické maskulinum, coby strážce určité nadvlády a společenské hierarchie. „Ženy například zachraňují pandemickou situaci a ti zmiňovaní medici, záchranáři a zdravotníci jsou tak často ženského pohlaví... Čeština je v tomto skutečně 40 let za ostatními zeměmi.”

V Německu byly už v 90. letech uvolněny obrovské částky na to, aby se v právnických textech vyváženě používaly ženské i mužské tvary, v Česku mají ženy stále na razítkách tlumočník i v justici. Podobné je to s -ová, všude jinde ve světě pohlaví většinou poznají i bez -ová a v ČR se vedou plamenné debaty. 

Když Jana začínala s vědou, musela překonávat hodně překážek. Vědecká obec tvrdila, že genderová lingvistika je nevědecká ideologie. „Nevědecká je ale veškerá věda, která se zpravidla provádí z určitých pozic,” říká Jana.

Kromě profesních nesnází došlo i na osobnější útoky. „Vyslechla jsem si: Máte děti? Milovala jste někdy někoho? A máte vůbec muže? Pomáhal mi můj muž a rozhodně humor, který je tou správnou reakcí.”

„Dojde-li na nepříjemnosti a překážky, je důležité překážky typologizovat a prioritizovat: co je pro mě zásadní, co je třeba teď aktuálně odložit. Nutné taky je pracovat přesně jako stroj, mít argumenty a vzdělávat se. Pak se snadno čelí argumentaci na vodě.”

Ženy dle Jany musejí profesně časo dokázat víc než jejich protějšky. „I v oblasti gender studies je pár mužů a ti dobře cítí, že jejich názory jsou akceptovány jako kompetentnější a vážnější. Jenže ten jazyk, kterým já se zabývám, je tak přesný kód, v němž lze přesně určit, čím jsou udržovány zavedené hierarchie,” vysvětluje. 

Často tomu podle Jany napomáhají i samy ženy tím, že se hlásí k mužské, domněle kompetentnější, profesní komunitě a jsou dobrovolně bezpečnostní analytik, tlumočník nebo daňový poradce.

„V médiích se píše o politicích, epidemilozích a tak dále, ženy se z diskurzu vytrácí. Dalším problémem jsou pak stereotypy, tedy to, jak se o ženách a mužích referuje. Kateřina Mahdalová, datová žurnalistka, zkoumala milion příspěvků za dané období a typizovala, jak se mluví o mužích a o ženách. Se ženami mediální příběhy pojily krásu, partnerský vztah nebo jejich hloupost. Naopak v okolí slova muž se objevovaly výrazy jako šéf, nezávislý, vzdělaný nebo úspěšný.”

Situace se ale dle Jany lepší a dokladem toho jsou ženy jako Jacques, Peake nebo Smetana.

„Všechno se dá v jazyce utvořit a kulturně opsat, stačí hledat možnosti. Z porodníka můžete vytvořit porodní lékařku. Jazyk je kreativní záležitost, na existenci má právo každé srozumitelné slovo v souladu s principy české slovotvorby, takže hostka je určitě v pořádku. 

V němčině je možné k jazyku přistupovat kreativněji. Pro dítě můžete nechat zapsat i zcela vymyšlené jméno, jediným kritériem je jméno odpovídající pohlaví a blaho dítěte. Lidé toho nezneužívají. Jde o velkorysost a svobodu, která je balíkem malých svobod.

Co říká Jana o sobě a jaký má vzkaz?

Rada Jany

„Moje rada pro ženy je nevzdávat se. Když to nejde jednou cestou, půjde to jinou, nebo třeba později. A sdílejte s ostatními ženami, to je životně důležité. “

Rozhovor s Janou