Za dvacet let aktivismu prošla různými etapami, co se týče vnímání slova feminismus. Sice se situace zlepšila, ale nálepka feministka je v ČR stále negativní. Jana za svou kariéru zažila mnoho komentářů, které zesměšňovaly ji a její práci. Nebyla to nenávist, spíš ad hominem útoky o tom, že je sexuálně frustrovaná, bezdětná nebo nemilující.

Když pak po letech změnila téma a začala se věnovat vězeňství, došlo jí, jak složité téma vyrovnaného zastoupení žen a mužů vlastně bylo a jak roky narážela do zdi. Justice a vězeňství se jevily z hlediska lobby jako čajíček. 

„Studovala jsem v Holandsku a tam jsem si poprvé uvědomila, že jsem feministka a přehodnotila své postoje. Já byla odchovaná takovým tím pohrdáním, strašením hysterií v Americe. Ještě v 90. letech u nás přece vycházely články od Škvoreckého o tom, jestli ženám držet dveře, a že nechceme dopadnout jako  USA. A dosud jsme v Česku neuspěli, třeba vnitrostranické kvóty pro kandidátky má jen strana Zelených.”

Jana v rámci různých mezinárodních boardů a vládních komisí jezdila po celé Evropě. Byla s tematikou kvót i v Ukrajině. Nyní ženy na Ukrajině sice trpí konfliktem a utíkají, ale vadí jim, když je jejich role rámována jako “ty, co utíkají s dětmi.” Mnohé z nich totiž zůstaly a bojují, nebo zajišťují logistiku. Tvoří asi 17 % armády a aktivní jsou už od dob Euromajdanu.

Bohužel jsou ženy stále vynechány z mírových jednání. Osvědčuje se ženy zapojit do poválečné obnovy. Dokonce i konzervativní země, jako je Afghánistán zažily kvóty při postkonfliktních rekonstrukcích. „Ženy umí dobře uklízet poválečný borčus, je ale škoda, že chybí o krok dřív. Jejich zkušenost je velice cenná,” říká jako o postkonfliktní fázi.

Po letech tvrdé práce se rozhodla opustit vedoucí role v České ženské lobby a ve Fóru 50 %. „Pak jsem náhodou potkala kamarádku z Rubikon centra, která mi nabídla práci. Lobby na téma systémových změn jsem měla zažitou, jen jsem změnila téma. Pro mě je ostatně i feminismus součást širšího tématu sociální spravedlnosti a tomu jsem se mohl avěnovat dál,” říká Jana o změně profesní orientace.

„V rámci vězeňství se snažíme snížit počty uvězněných, v počtech jsme bohužel 4. v Evropě, navíc máme vysokou míru recidivy kolem 70 %. Potřebujeme změny v trestním zákoníku, nemusíme za drobnou kriminalitu hned zavírat, také není řešení věznit neplatiče výživného. Jsou jiné cesty, třeba prevence nebo sociální služby. Jeden den pobytu ve vězení stojí 1500 Kč a vězňů máme 20 tisíc. Prosadit změnu je ale složité, existuje silná lobby. Ale reakce nejsou tak odmítavé jako při prosazování kvót,” směje se Jana.

Podle Jany je potřeba se radovat i z malých krůčků. „Obrovsky ráda spolupracuji s týmy napříč obory. Snaha najít společná řešení mě moc baví. Nakonec vždycky skončím v těch zastřešujících strukturách. Tak trochu proti své vůli.”

„Někdy jsem unavená z vysvětlování toho, co dělám. Už se mi nechce posté absolvovat diskuzi na téma, proč nezavést kvóty i pro blonďaté nebo plešaté. Když jste pak o víkendu s rodinou na oslavě a někdo začne s kvótama, už umím říct: sorry, ale dneska ne.” Ale jinak diskutuju obecně ráda. Znám to, jaké je to být někde jediná s nějakým názorem a odradit jsem se tím nikdy nenechala,” říká. 

 „Moje témata nejsou nejpopulárnější a občas jsem měla pocit, že jdu proti zdi. Ale neměnila bych, věřím tomu, co dělám. V těžkých situacích mi pomáhá okruh blízkých a kolegů a radost z malých úspěchů,” říká Jana Smiggels Kavková.