Být herečkou si přála už od základní školy. Postupně ale zjistila, že nedokáže být typickou herečkou, která přiběhne na jeviště říct pár vět a zase odejde. „Abych si za divadlem mohla stát, musím ho uchopit vcelku - od textu až po režii,” říká. V Divadle Kampa je od roku 2009, šéfkou se stala po pěti letech.

V mládí Iveta zápasila hlavně s nedůvěrou v sebe sama. Odřekla kvůli strachu i vysněné představení ve Viole. Unikala ze šancí. „Postupně se ale ukázalo, že to bylo vlastně správně. Něco mě vedlo k tomu, že si všechno musím udělat úplně sama. Takže nakonec toho nelituju. Jen vím, že se nemůžu vymlouvat na nějaké vnější překážky, spíš mě blokoval strach a nedůvěra v sebe samu,” vypráví Iveta.

Lehce od hlavního proudu, žádné velké rebelství, ale umět říct klidné rozhodné ne – tak by se dal charakterizovat Ivety přístup k životu ve společnosti. Její beraní zbrklost a upřímnost je pro ni prý někdy přítěží, jindy naopak velkou předností. „Někdy mi pak lidi říkají: jé, to je fajn, žes tohle řekla nahlas.”

Divadlo Kampa udržela jako svobodný prostor i během pandemie covidu. Žádným zákazům a nařízením dveře neotevřela. „Kdyby se ozvali všichni ti, kteří mají podobnou vizi svobodné a tvořivé společnosti jako já, myslím si, že by bylo všechno jinak.”

Současná situace Ivetě připomíná divadelní hru Děvčátko Momo a ukradený čas, ve kterém šediví muži kradou lidem čas, dokud se neobjeví jedna malá holčička.

Roli žen si představuje jako roli zpívajících, objímajících žen, tančících žen, které rozdávají radost. „Když se žena přidá k šedivým mužům, stane se jednou z nich, zešedne. Ženy musejí svět šedivých mužů ignorovat. Je třeba tančit, milovat, radovat se. Když jedu v metru a vidím ty zobany, mám chuť říct lidem: pojďte tančit!”. 

Život je podle Ivety nádherné dobrodružství a není možné podléhat strachu. „Kdyby v pohádkách říkali princovi, který jde zachránit princeznu, hlavně jeď opatrně a dávej pozor, to by se princ tak leda vrátil zpátky k mamince. Smrt a nebezpečí je kolem nás a je třeba je přijmout. Není možné nežít,” tvrdí herečka.

„Kdybychom aspoň ochránili ty, kteří byli ohroženi nejvíc, ale ani to se nepodařilo. Denně na planetě umřou statisíce lidí. Pokud se ale vážně chceme starat o své blízké a staré, je třeba je vzít za ruku a skutečně s nimi být. Dát jim lásku a péči. Babička i děda oba odešli v rodinném kruhu. Když vás ošetřuje člověk ve skafandru, samo o sobě to musí být traumatizující. 

Ivetina cesta je vytvořit si paralelní svět a nedat šedivým mužům ani špetku svojí energie. „K tomu, abych mohla tvořit, nepotřebuju šedivé muže nahoře. Celý tenhle neprůhledný systém mě odrazuje. A jestli půjdu k volbám? To opravdu nevím. Těm lidem tam nerozumím, nemají s mými starostmi nic společného,” dodává.

Na současnosti Ivetě vadí, že je vše zmatené a převrácené naruby. „Mám ráda, když je muž mužem a žena ženou. I rodina je pro mě muž a žena. Je to nějaký archetyp, takto to vymyslela příroda, bůh, universum.Nám ženám je přitom smysl života dán skrze rození dětí, kdežto muži jej hledají, proto jsou naše role různé. Muž má ženu respektovat  a chránit jako dárkyni života,” myslí si. 

Podle Ivety se každý člověk rodí na svět s nějakým darem, kterým má obohatit druhé. Ženám radí více lehkosti, méně urputnosti, měly by přitakat životu, více tančit a nevyčerpávat se zbytečným narážením na bariéry. 

"Ženám radí herečka a režisérka Iveta Dušková více lehkosti a méně urputnosti. Měly by přitakat životu, být hrdé na svou ženskost a tančit životem společně s muži. Neměly by se naopak vyčerpávat zbytečným narážením na bariéry.