Irena pro Evropský parlament pracuje již téměř dvacet let. Jak se nadnárodní politická instituce chová k ženám? 

„Ze dvou pětin se jedná to ženský kolektiv, což je velmi inspirativní. Je to prostředí barevnější a různorodější. Ženské hlasy jsou tam zastoupené a to je k nezaplacení. V tlumočnické profesi navíc ženy převažují,” shrnuje svou zkušenost Irena.

Sexistické poznámky nebo jiná diskriminace žen jsou na půdě evropských institucí nemyslitelné. „Většina poslanců a poslankyň je odchována kulturami, kde je dlouhá tradice liberální demokracie. Zeměmi, které jsou na tom z hlediska genderové rovnosti jinak než ČR,” říká. 

Podle Ireny není v Česku pro tuto různorodost zatím živná půda, ačkoliv se téma objevuje čím dál častěji. Mnoho českých žen například zbytečně odmítá kvóty coby nedůstojný nástroj. „I diplomatka Jana Hybášková na kvóty změnila názor. Ony by ale umožnily, abychom nemusely na rovnější zastoupení čekat dalších padesát nebo sto let,” myslí si Irena.

Feminismus v Česku stále odmítají i vzdělaní a otevření lidé. Však i reakce na knihu Mužské právo od Kateřiny Šimáčkové s kolektivem jsou podle Ireny zdrženlivé, a to i ze strany právníků mužů. Navíc tzv. manely, mužské panely, jsou stále časté v byznysu i v politice. 

Podle Ireny to souvisí i s mnoha stereotypy, které se tradují po generace. Některé si vytvářejí ženy samy. „Pamatuju si mnoho rozhovorů, kde se šéfky korporací dušovaly, jak je pro ně hlavní rodinný život a volnočasové aktivity. Vznikaly takové podivné vzory nadlidí či  wonderwomen, které ostatním ženám spíše škodí.  Je nutnost o slaďování rolí mluvit realisticky, přiznat nutnou pomoc.”

Manžel Irenu při práci v zahraničí vždycky podporoval, a to i přes svou tradiční výchovu. „Bavilo mě ze světa Bruselu nebo Štrasburku přicházet zpět domů za rodinou a měnit role, děti už byly větší, tak to šlo. Než jsem otevřela dveře domů, musela jsem se ale vždy zhluboka nadechnout, protože jsem se musela připravit na vyprázdněnou lednici, psí chlupy a šťastný, leč lehce ušpiněný domov.

Vplula jsem do své druhé role a myslím, že jsem ji dělala naplno, snažím se o to u všeho, co dělám,” říká Irena.

Ireny práce v devadesátých letech byla hodně různorodá. Tiskové konference, cesty do zahraničí, různé obchodní delegace. Okolí se podle ní snažilo být tolerantní, ale občas předsudky probleskly. Maminka například komentovala Ireniny cesty do zahraničí, měla na bratra diplomata a Irenu hodně odlišný metr.

Profese tlumočnice, zvláště je-li zastávaná mladou ženou, je spojena s určitými romantickými představami. Krásné mladé ženy pracují s „těmi vlivnými muži” a musejí odolávat různým svodům. Ostatně takové scénáře známe ztvárněné literárně i filmově.„Já byla spokojená manželka i matka, asi to na mě bylo poznat, problémy jsem z odmítání návrhů nikdy neměla,” vzpomíná.

O svém projektu Senioři na palubě Irena říká: „Senioři mají co nabídnout ale často nevědí jak. Jejich nevyužití je vlastně i ekonomická škoda. Snad se příležitosti pro seniory dostanou i do pirátského programu. Spokojený senior je v důsledku pro stát levný senior,” říká.

V českých médiích podle Ireny chybí starší reportérky a moderátorky a dalších možností, jak se v ČR ve věci seniorů posunout dále od stereotypů, je velice mnoho.. „V cizině je třeba běžnější sdílení bytů mezi seniory a studenty. Panuje tu velká nedůvěra, i kvůli filmům jako Šmejdi. Nechci, aby na seniorech ulpívala nálepka nákupčích levného zboží, pasivních a bezbranných příjemců koblih a řetězových emailů,” shrnuje Irena.

Ostatním ženám vzkazuje, by se nevzdávaly a našly si blízké duše a vrby. Je potřeba nebýt na věci sama.

„Nikdy to nevzdávat a najít si vrbu, blízkého člověka, který podpoří,” radí ostatním Irena Koutská. Pro ni samotnou to je manžel, který ji při práci v zahraničí vždycky podporoval, a to i přes svou tradiční výchovu.

„Bavilo mě ze světa Bruselu přicházet zpět domů za rodinou a měnit role. Než jsem otevřela dveře domů, musela jsem se ale vždy zhluboka nadechnout - čekala mě vyprázdněná lednice a šťastný, leč lehce ušpiněný domov,” směje se tlumočnice.