Bára Nesvadbová
Bára je česká spisovatelka a novinářka a zakladatelka nadačního fondu Be-charity, který vznikl v létě 2015. Jeho posláním je podporovat dlouhodobě nemocné či jinak znevýhodněné osoby a jejich rodinné příslušníky, kteří se o ně starají.
Příběh Báry
Vstupovala mezi své vrstevníky jiná, vychovaná otcem spisovatelem a psychiatrem, matkou psychiatričkou. Vyrůstala lehce izolovaně od dětského kolektivu a vždy cítila, že je z trochu jiného prostředí.
Poprvé šla s kůží na trh, když za svého otce vzala nabídku napsat povídku. „Táta byl na dovolené a já jsem vzala telefon a nabídla té paní, že tu povídku místo něj napíšu já,“ vypráví Bára o svém prvním literárním úspěchu. „Moje výhoda je, že mi nikdy nevadila kritika, mí rodiče psychiatři mě kritizovali za všechno možné – za boky, kolena, nerozvíjený intelekt i za mého kluka, takže pro mě to byl denní chléb,“ směje se Bára. Ale dodává, že kritika byla vždycky láskyplná a konstruktivní.
Její první tři knihy měly velikánský čtenářský úspěch, ale setkala se i s urážkami, které by si podle ní k muži nikdy nikdo nedovolil. „Bylo jedno, zda šlo o výstřih nebo o stylistiku. Stále ještě existuje možnost si do žen kopat. Buď za to, že jsou moc na mateřské, nebo za to, že jsou kariéristky. Já byla s Bibi stále, neměla jsem chůvu a okolí moje mateřství komentovalo ze všech možných úhlů,“ vzpomíná Barbora.
Ženy jsou podle ní také vystavovány nepřiměřenému hodnocení zevnějšku, věku, role. Doufá, že generace její dcery budou bude tohoto typu hodnocení již ušetřena.
Svou vlastní jistotu a odolnost člověk podle Báry získá až se zkušenostmi. Je zásadní nepřestat lidi milovat, i když dovedou ublížit. Vždyť všechny ty negativní komentáře, útoky a pomluvy jsou vždycky slabinou toho daného člověka. „Je třeba negaci nevěnovat žádnou energii a necyklit se v domnělých nespravedlnostech. Život je krátký, je povinnost se starat o ostatní a být rád na světě,“ uzavírá Barbora hovor na téma nenávistné reakce okolí.
Co říká Bára o sobě a jaký má vzkaz?
Rada od Báry
„Nejvíc pozitivní energie čerpám z lidí. Psaní je pro mě jako když dýchám. Psaní je vášeň, filantropie je pak láska, kde dostávám spoustu lásky taky zpátky. Když vidím pokrok klientů, jak jsou samostatní, jak si uvaří kafe, vyrábějí chutney z rajčat u nás na zahradě. Opravdu platí, že dělání všechny smutky zahání.“
„Cítím na sobě v současnosti určité smíření s tím, co se děje kolem. Věk v tomhle myslím funguje. A taky věřím na sílu ženského přátelství. Mám kolem sebe tolik dobrých žen a jsem za to vděčná.“
Rozhovor s Bárou