Vysoce citliví lidé se takoví už narodili, je jich mezi námi zhruba 20 %. 

Kvůli specifiku nervové soustavy intenzivněji reagují na podněty přicházející zvenčí. Hypersenzitivní člověk propojuje nové podněty do celého komplexu minulých zážitků, má potřebu jít do hloubky, vše na něj silně působí, hodně si věci “bere”.

Taková je i Alena Wehle, která téma přecitlivělosti v ČR začala otevírat. Jako první problém popsala v 80. letech americká psycholožka E. Aronová, která ukázala, že přecitlivělost není jen otázkou introvertů a že je ve skupině rovnoměrné zastoupení mužů a žen. A dokonce: že je mezi nimi asi třetina extrovertů. „Vypadá to jako nevýhoda, ale pokud to o sobě víme, můžeme dobře chápat svoje tělo, víc se napojit na své nitro,” říká Alena.

V roce 2015 si Alena přečetla o tématu poprvé a získala pocit, že ona kniha napsaná právě o ní. „Zjistila jsem pak, že u nás není kam jít na kurz nebo na terapii. Proto jsem chtěla téma vnést do veřejného prostoru. Ale nevěřila jsem zpočátku sama sobě ani nosnosti tématu. Vše bylo provázeno nejistotou. Odezva lidí a zkušenosti mi ale dodávaly odvahu dál vystupovat. Dnes existuje skupina kolem stránky Jsem citlivka, je to spíše otevřené diskuzní forum asi 3 000 lidí z celé republiky. O tématu se dnes hovoří už normálně,” vypráví.

Množství podnětů pro lidský mozek je ve srovnání s minulostí obrovské: negativní zprávy o válce a planetě, komentáře na sítích. Jak se v tom přívalu žije těm citlivějším z nás? „Regulace podnětů a nastavování hranic je naše největší výzva. To, že nestíhám tolik klientů, návštěv s dětmi nebo kroužků. Je to velký prostor pro jinakost a ptaní se sebe sama: jak to vlastně mám a chci já?”

A jak se svou zvýšenou citlivostí vyrovnávají muži, když jde o vlastnost stereotypně přisuzovanou hlavně ženám? „Pomaleji. Nepřijímají snadno, že citlivost a empatie jsou vlastně výhoda. Zároveň mají často menší výkonnost, nestihnou toho tolik, což je může frustrovat. Na druhou stranu jsou skvělou oporou a ochranou,” říká Alena.

Co už o Aleně ví i její okolí? „Například to, že z večírku mizím rychle a nečekaně, setkání si plánuji třeba na týdny dopředu a stačí mi jedna společenská akce za týden, neplánuji toho víc, nechci to pa rušit.”

Už jako dítě si uvědomovala svou jinakost. „Dítěti je v nějaké situaci nedobře, ale nedokáže to vyjádřit. Jen kňourá nebo vypadá rázem šíleně unavené. Je težké u dětí rozklíčovat, co je obyčejná únava a co citlivost. V dospívání jsem měla jako ventil sport. To byl můj filtr. Byla jsem takový mimoň.”

Denně potřebuje nějaký čas pro sebe, aby se připravila na den, prošla se třeba po trávě a vstoupila do dne celistvější. „Můj pracovní den má přibližně šest hodin. Provádím během dne krátké meditace, uzemnění, dávám si to i do diáře. Píšu si taky večer ráda deník, při tom moje energie dosedne. Je důležité se na věci naladit, mít třeba o výletu nebo dovolené potřebné informace. Změny a improvizace nejsou tak snadné,” směje se Alena Wehle.

„Důležité je, aby vysoce citliví lidé věděli, jak se sebou pracovat. Ostatní musejí zase chápat, že senzitivní lidé nejsou žádné padavky a že stojí za to je vedle sebe mít,” říká autorka projektu Jsem citlivka Alena Wehle.