S Janou Počtovou natočily o cestě na K2 dokument. „Jsem štastná, že to natočila žena, není to jen o pokoření osmitisícovky, je to i o mateřství a o tom, že je to hobby se spoustou peripetií.”

V horách jsou podle Kláry vztahy mezi horolezci a horolezkyněmi naprosto rovné. Horolezci mají ženy mezi sebou rádi. Mužský a ženský element se doplňují. „Kde narážím a musím ospravedlňovat, je někdy tady u nás, zpátky doma. Občas mám pocit, že tu lidem chybí obyčejné pozitivno, radost z toho, když má radost někdo jiný a někomu jinému se něco povede. Hledají se slabá místa, kritika za každou cenu.”

Hnusné komentáře podle Kláry píšou lidi bez informací, kteří jejich adresáty vůbec neznají. „V momentě, kdybych je potkala tváří tvář, tak neřeknou nic nebo si ještě řeknou o společnou fotku. Takže tohle já už neřeším, diskuze nečtu, nikoho nemažu a neblokuju,” říká Klára.

Ve svém vnitřním světě už má nastaveny jasné hranice. Co jí energii bere, to nechává sklouznout po povrchu a pečlivě si vybírá, koho do své vnitřní bubliny pustí.

Na film K2 vlastní cestou převažovaly pozitivní a krásné reakce, od mužů i žen, teenagerů i důchodců. „Někdy děkují, že jim ukazuji, co je jěště možné.”

„V horách je prostor svobody, kde se raduju a kde i brečím, možná někdy až moc, což je v dokumentu vidět,” směje se Klára. Když člověk v horách někoho ztratí, začne podle Kláry na realitu nahlížet jinýma očima. Buď se zhroutí a zabalí to, nebo fakt přijme jakou součást procesu, který zoceluje. „Já osobně si začínám víc vážit sebe i toho, co dělám.”

V horách si Klára třídí myšlenky a hledá balanc. Horolezectví prý dělá čistě sobecky, protože ji zkrátka baví a naplňuje. „Mám pro to skvělé zázemí, rodina mi to toleruje, ne vždycky děti a manžel souzní, ale vždycky mě podpoří. A to je základ a motor.”

„Poslouchej sám sebe, neposlouchej ostatní a už vůbec ne ty, kteří už něco vzdali,” říkal jí a sestře tatínek. Před důležitým rozhodnutím nám radil, ať si vždycky vybereme tu těžší cestu, na tu lehčí se dá vždycky vrátit,” vypráví Klára.

Notorická otázka od okolí zní: „A to vás manžel pustí?” „Už jsem si to vyslechla tolikrát, že se jen směju, přijde mi to absurdní, ale jsou jen dvě možnosti - buď to brát vážně, nebo si z toho udělat ještě větší legraci. Mám doma naštěstí moderního muže, který je pyšný, že má vedle sebe ženu realizující svoje sny. Odloučení od dětí ale prožívám, je to stále těžší. Ale to je můj vnitřní boj.”

Otázku „A kdy se teda vrátíš, mami?” a zdvižené obočí při odpovědi Klára už dobře zná. Mnohem víc než několikatýdenní odloučení od matky ale podle ní dnešní děti ovlivní více než roční vytržení z jejich přirozeného prostředí a lockdownová omezení. 

„Na K2 to jednou nevyšlo, přijela jsem vyčerpaná. Táta mi tenkrát nabídl, že mi děti ještě jednou pohlídá, když budu potřebovat. To mi vyrazilo dech, taková míra pochopení, kdo jsem a co dělám. Pro mě jsou na cestě nejdůležitější právě životní partneři. Dobře si je vyberte, musejí to být lidi, kteří vás podpoří ve vašich vášních i při vašich pádech,” říká horolezkyně Klára Kolouchová. 

Otázku „A kdy se teda vrátíš, mami?” a zdvižené obočí při odpovědi Klára už dobře zná. Rodina ji ale nakonec vždycky podpoří. Podle Kláry je zásadní si vybrat kolem sebe lidi, kteří vás na cestě za sny podpoří. A sny je někdy nutné si plnit i ze sobecké touhy, prostě jen tak kvůli sobě,” říká horolezkyně Klára Kolouchová.